Čechov napsal (parafrázuji): když se na začátku povídky zaklepává do zdi hřebík, musí se na něm na konci někdo oběsit. Tento morbidní příměr užívám, když se snažím studenty navést k tomu, aby ze své diplomové práce vypustili zbytečné pasáže – a vytáhli tak ze zdí všechny ty zapomenuté neúčelné „hřebíky“.
Návštěva Lurd je dnes běžnou věcí a zdaleka není takovým výkonem, jakým byla v 80. letech minulého století, což platí zvláště pro člověka na sklonku života.
Stařence Františce (nebyla z rodiny) myslím už táhlo na osmdesát let, když se jí splnil životní sen: uvidět Lurdy.
Při hodnocení vědy a výzkumu našich univerzit se zohledňuje mimo jiné i „společenská relevance“ základního výzkumu. Cílem hodnocení podle tohoto kritéria je posouzení „aplikačního potenciálu výsledku“.
Asi před dvěma lety jsem šel se svou nejlepší kamarádkou po Gorkého třídě, když kousek od nás proletěl pes. Tedy, proletěl… po sotva postřehnutelném souboji s gravitací dopadnul mezi auta, na hranu chodníku, s tím podivným neblahým zvukem, který vydá živé tělo při těžkém nárazu. Několik dlouhých sekund bolestně vyl a pak už tam jen ležel, pokálený a v křeči a ...
Při jedné návštěvě Slovenska jsem se setkal se zvláštním slovem. Znělo: „pripišma“. Pripišma by mohla být jógová pozice, meditační technika nebo jméno skřítka z indické pohádky. Mohla, ale není.
Termín označuje, nelichotivě, osobu. Jistý vyučující na právnické fakultě po svých nebohých doktorandech chtěl, aby jej uváděli jako spoluautora svých publikací. Z textů přitom nenapsal ani řádku ...
Každý z učitelů se s tím setká, všimne si toho jen některý. Ten zážitek sdílení se pokusím demonstrovat na učiteli právnické fakulty, který v rámci seminární výuky začne improvizovat: pokusí se nějakou právní otázku ukázat na konkrétním příkladu. Rozhlédne se po třídě a spatra spustí vymyšlenou legendu...
Jedna psycholožka v Brně poskytovala (je to 3 roky zpátky a snad už se to neděje) speciální službu, kterou ostatní kolegové v oboru běžně nemají v portfoliu: odváděla „přivtělené duše a jiné negativní a parazitní entity“. Cena? Hrdých 50 tis. Kč (slovy: padesát tisíc korun českých). A pozor, to byla jen základní sazba...
Každá komunita tvoří privátní kódy, jimž rozumí pouze její členové. Od dětství mě fascinovala věta „spravil to, jako Holomkova sviňa duchnu“, kterou stařeček (a po něm i táta) používal v situacích, kdy se někomu něco opravdu hodně nepovedlo. Původ hodnocení, „spravils to jak Holomkova sviňa duchnu“, má základ v legendárním (ale dějově poměrně prostém) příběhu pana Holomka a jeho prasete.
V buchlovských kopcích jste si možná v minulosti všimli nápisu u cesty: Dršťková Koleno. Neumělý, ručně vyvedený text asi nevstoupí do dějin marketingu, ale já bych jeho efekt nepodceňoval. Projíždějícím sděluje nejen dvě zásadní položky z menu té restaurace (či spíše stánku? – nikdy jsem tam nebyl), ale grafika „billboardu“ a jeho umístění, jakož celá ta neumělá lapidárnost perfektně sdělují, co může návštěvník očekávat (a co naopak nedostane). Hned je například jasné, že o michelinskou restauraci nepůjde, takže náročnější klientela ani nepřibrzdí. A vegani přidají plyn.