Stává se, že jsme adresátem naléhavé prosby či žádosti, které nemůžeme vyhovět. Někdo po nás zoufale žádá něco, co není v našich silách, jde mimo naši kompetenci anebo úplně překračuje hranice možného. Autor prosby to často ví či alespoň tuší...

Všichni autoři mají jedno společné. Neměli, a pokud měli, tak úspěšně překonali, autorský blok. Každý z tvůrců někdy prošel stadiem blokády spojeným s pocitem tísnivého rozladění. Jako kdyby na klávesnici leželo neviditelné sklo.

Identita autorů i recenzentů je v Časopise pro právní vědu a praxi zahalena dočasným tajemstvím. Po dobu recenzního řízení ji znají pouze dva lidé a ani jeden z nich není šéfredaktor. Anonymitu autorů v naší redakci obvykle udržíme, pravda někdy za cenu komických situací, které ovšem potvrzují funkčnost systému, a navíc, jejich popisem můžeme bavit publikum, třeba na konferencích nebo vánočních besídkách. 

Při výuce, a neplatí to jen pro výuku práva, někdy narazíme na jeden delikátní problém.

Na semináři nebo přednášce vyučující uvede, že literatura i aktuální judikatura dovozují nějaký konkrétní závěr. Je obhajitelný, dobře argumentovaný a ...

...

Před lety jsem se zúčastnil porady na jistém ministerstvu. Na setkání, které se týkalo spotřebitelského práva, byl přítomen i slovutný český advokát. Poté, co se dostal ke slovu (a to netrvalo dlouho), začal přítomné přesvědčovat o potřebnosti „soukromých rozhodčích soudů" - zvláště toho, ve kterém působil jako rozhodce...

Anne Ancelin Schützenbergerová v knize „Bolest mých předků mě provází. Transgenerační přenos v terapii“ píše o zvláštní zkušenosti, kterou učinila jako terapeutka v tuniském Maghrebu.

Závist je žahavá emoce. Zmocní-li se nás její chapadla, trpíme. V zoufalé snaze uniknout palčivé bolesti, kterou v nás vyvolal výkon či štěstí jiného, někdy uhneme  do destruktivní slepé uličky: rozhodneme se předmět naší závisti popřít či devalvovat. Upřeme hodnotu tomu, komu závidíme. Závist je najednou pryč...

Odborné právnické články a knihy si dnes sotva představíme bez poznámek pod čarou. Ač jsou vysázené menším písmem a umístěné na periferii, mají poznámky nezanedbatelné důsledky.

U ústních zkoušek, např. u státnic, někdy zazní slova „to kdyby slyšel profesor N!“ (za N si dosaďte jméno nějaké fakultní autority, obvykle staršího kolegu zkoušejícího). Následuje dramatická pauza, kterou ukončí velkorysé hodnocení zkoušeného.

Po roce 1989 bylo právní psaní na právnických fakultách opomíjenou disciplínou. Chyběly zkušenosti, učebnice, překlady standardních děl a možná i samotné povědomí o něm. Význam výuky psaní (akademického i profesionálního) se studentům ukázal většinou až v samotném závěru studia, když se mořili s diplomovou prací, případně byli poprvé konfrontováni požadavky praxe. Nedoceněná agenda se zdála být jako dělaná pro bývalé učitele marxismu-leninismu, kteří hledali své místo v novém světě. Jako kdyby u psaní, a to i psaní právnického, „nebylo, co pokazit“. Přinejhorším se to všichni naučí v praxi, ne?